ALLEMANDE

Země původu: Německo 🇩🇪, Francie 🇫🇷

Allemande (v překladu doslova "německý") je fascinujícím příkladem toho, jak se lidový tanec může proměnit v aristokratický klenot a nakonec v čistě intelektuální hudební formu. Jeho historie sahá od renesančních dvorů až po vrcholné barokní suity Johanna Sebastiana Bacha.

🥨 Renesanční zrod: "Německý tanec" ve francouzském kabátě

Allemande se poprvé objevuje v polovině 16. století. Jak už název napovídá, její kořeny leží v Německu, ale paradoxně to byli Francouzi, kteří ji pojmenovali a dali jí pevnou společenskou formu. Původně šlo o tanec mírného tempa v sudém taktu ($2/4$ nebo $4/4$), který byl typický svou vážností a ceremoniálností.

V této době se Allemande tančila v řadách nebo párech, které se pohybovaly lineárně sálem. Charakteristickým rysem bylo, že partneři zůstávali po celou dobu tance v držení za ruce, zatímco prováděli řadu ladných otoček a podvlékání paží. Na rozdíl od tehdejších skočných tanců byla Allemande vnímána jako tanec "klidné krve" – byla to příležitost k tiché konverzaci a prezentaci dvorské etikety bez nebezpečí, že by se tanečník příliš zadýchal nebo ztratil důstojnost.

🎻 Barokní transformace: Ze sálu do notových osnov

Během 17. století prošla Allemande zásadní proměnou. Přestala být dominantním tancem na parketu a přesunula se do oblasti instrumentální hudby. Stala se povinným úvodním pohybem tzv. barokní suity (standardizované řady tanců ve složení: Allemande, Courante, Sarabande a Gigue).

V této fázi se hudební tempo Allemandy ustálilo na mírném, až pomalém pohybu. Skladatelé jako Bach, Händel nebo Couperin ji využívali jako prostor pro bohatou ornamentiku a kontrapunkt. Typickým znakem barokní Allemandy se stal krátký předtakt (anacrusis) a plynulý, nekonečný tok šestnáctinových not. I když se už v té době v palácích tančila jen zřídka, její struktura si zachovala "kráčivý" charakter, který připomínal její původní funkci slavnostního nástupu.

🎭 Pozdní variace a odkaz

V 18. století se pod názvem "Allemande" začal objevovat ještě jeden, zcela odlišný tanec. Šlo o rychlejší třídobý tanec (3/4), který byl populární ve Švýcarsku a jižním Německu. Tato verze byla mnohem energičtější a stala se jedním z přímých předchůdců moderního valčíku. Je důležité tyto dvě historické vrstvy nezaměňovat: zatímco ta starší byla vážná a čtverná, ta novější byla hravá a trojná.

Dnes Allemande žije především v nahrávkách barokních mistrů a na hodinách konzervatoří. Pro hudebníky představuje zkoušku plynulosti a frázování, zatímco pro historiky tance zůstává symbolem éry, kdy byl tanec vizuální architekturou lidských vztahů.

💃 Charakter tance Allemande

  • Společenská konverzace: Díky mírnému tempu a absenci fyzické námahy byla Allemande ideální pro tichý hovor mezi aristokraty přímo během tance.

  • Nepřetržitý kontakt: Partneři se po celou dobu drží za ruce. Tanec je proslulý svými "allemandovými obraty", kdy se páry různě podvlékají pod spojenými pažemi, aniž by se pustily.

  • Důstojný a kráčivý: Allemande je zosobněním vážnosti a ceremoniálního klidu. Žádné divoké skoky, ale ladná, plynulá chůze, která připomíná spíše slavnostní procesí.

🎻 Hudba a rytmus

  • Plynulý tok: Barokní Allemande je charakteristická neustálým tokem šestnáctinových not, které vytvářejí pocit nekonečného, klidného pohybu.

  • Typický předtakt: Skladba téměř vždy začíná krátkou osminovou nebo šestnáctinovou notou před první hlavní dobou (tzv. anacrusis).

  • Mírné tempo: Hudba plyne rozvážně (andante), což dává interpretovi i tanečníkovi prostor pro bohatou ornamentiku a zdobení.

  • Rytmus: Téměř výhradně se píše ve 4/4 nebo 2/2 taktu.

💡 Zajímavosti

  • Má německé jméno (Allemande = německá), ale její nejslavnější podobu jí dali francouzští taneční mistři a italští skladatelé.

  • Pozdější verze Allemande (v 3/4 taktu) byla mnohem veselejší a stala se jedním z přímých vývojových předchůdců moderního valčíku.

  • V pozdním baroku se z Allemande stala tak složitá hudební forma, že se na ni už prakticky nedalo tančit – stala se čistě poslechovou záležitostí.

  • V klasické barokní suitě (např. u J. S. Bacha) stojí Allemande téměř vždy na prvním místě. Je to "otvírák", který připravuje půdu pro další tance.