BON ODORI
Země původu: Japonsko 🇯🇵
Bon Odori (盆踊り) není jen obyčejný lidový tanec; je to hypnotický most mezi světem živých a mrtvých, který se v Japonsku tančí už více než 600 let. Je ústředním bodem svátku Obon, kdy se věří, že se duchové předků vracejí domů, aby navštívili své příbuzné.
🇯🇵 Tanec osvobození: Duchovní kořeny a legenda
Historie Bon Odori začíná u buddhistického příběhu o Mokurenovi (Maudgaljájana), jednom z Buddhových učedníků. Mokuren pomocí svých nadpřirozených sil zjistil, že jeho zesnulá matka trpí v říši hladových duchů. Buddha mu poradil, aby 15. den sedmého měsíce vykonal oběti pro buddhistické mnichy, čímž si matka vyslouží zásluhy a bude osvobozena.
Když Mokuren viděl, že jeho matka byla konečně vysvobozena z nekonečného hladu, propukl v radostný tanec. Právě tento "tanec radosti" je považován za prazáklad Bon Odori. Od té doby lidé tančí, aby vyjádřili vděčnost za své předky a radost z jejich duchovního pokroku. Původně šlo o vážný náboženský rituál, který se prováděl kolem chrámů a svatyní, ale postupem času do hry vstoupila japonská láska k festivalům a společenskému veselí.
🏯 Od chrámů do ulic: Éra Muromači a Edo
Během období Muromači (14.–16. století) se Bon Odori začalo mísit s dalšími lidovými tanci, zejména s rytmickým Nenbutsu Odori (tanec s recitací Buddhova jména). Z čistě spirituálního aktu se stala komunitní záležitost. Lidé začali používat hudební nástroje jako bubny taiko, flétny šakuhači a třístrunné šamiseny.
V období Edo (17.–19. století) popularita Bon Odori vyvrcholila. Tanec se stal pro lidi z nižších vrstev (měšťany a rolníky) hlavním ventilem pro uvolnění stresu. Vesnice soutěžily o to, kdo uspořádá velkolepější tanec. Atmosféra byla často tak divoká a uvolněná, že šógunát (vojenská vláda) musel tanec několikrát omezit nebo zakázat, protože se obával výtržností nebo "nemorálního" chování během letních nocí.
Navzdory těmto zákazům tradice přežila a transformovala se do regionálních stylů, které dnes tvoří kulturní mapu Japonska. Každá prefektura si vytvořila vlastní kroky, které často napodobují místní historii – od pohybu horníků v uhelných dolech (Tankó Buši) až po pohyby rybářů vytahujících sítě.
🌍 Moderní renesance a globální stopa
Po druhé světové válce zažilo Bon Odori další proměnu. Zatímco dříve se tančilo na tradiční lidové písně (min'jó), moderní festivaly začaly do repertoáru zařazovat i populární hudbu, písně z anime nebo dokonce západní hity. Centrem tance je obvykle vyvýšené pódium zvané jagura, na kterém stojí hudebníci a vedoucí tanečníci, zatímco dav tančí v soustředných kruzích kolem nich.
Dnes Bon Odori překračuje hranice Japonska. Díky japonské diaspoře se velké festivaly konají v Brazílii, USA (zejména na Havaji) a po celé jihovýchodní Asii. Tanec už není vnímán jen jako náboženská povinnost, ale jako oslava komunity, identity a kontinuity mezi generacemi. I když se rytmus a hudba mění, podstata zůstává stejná: tančíme, aby se naši předkové cítili vítáni a aby věděli, že na ně nezapomínáme.
💃 Charakter tance Bon Odori
Repetitivnost: Tanec tvoří krátká sekvence kroků a gest, která se neustále opakuje. To umožňuje tanečníkům upadnout do jakéhosi lehce meditativního stavu.
Mimetické pohyby: Gesta tanečníků nejsou náhodná. Často napodobují každodenní práci předků – například nabírání uhlí do koše, házení rybářské sítě, setí rýže nebo prosté odhánění komárů.
Inkluzivita: Neexistuje žádná bariéra mezi "profesionálem" a "divákem". K tanci se může kdykoliv připojit kdokoli, stačí sledovat ruce člověka před vámi.
Kruhová formace: Většinou se tančí v soustředných kruzích kolem centrálního pódia (jagura). Lidé se pohybují buď ve směru, nebo proti směru hodinových ručiček.
🎻 Hudba a rytmus
Rytmické doplňky: Tanečníci často sami dotvářejí rytmus tleskáním rukou nebo klapáním dřevěných sandálů geta o asfalt.
Styl Ondo: Jde o formu "zvolání a odpovědi". Vedoucí zpěvák na pódiu odzpívá verš a dav pod ním odpovídá sborovým pokřikem (např. "A-joi-joi!"), což neuvěřitelně tmelí atmosféru.
Melodické linky: Rytmus doplňuje pronikavý zvuk bambusové flétny (šinobue) a drnkání na třístrunný šamisen.
Srdce v bubnech: Hlavním nástrojem je Taiko – velký japonský buben. Jeho hluboký, dunivý rytmus udává tempo celému festivalu a je cítit až v hrudi.
✨ Styly a varianty tance
Hanagasa Odori (prefektura Jamagata): Typický používáním klobouků zdobených umělými květy světlice barvířské (hanagasa). Tanečníci klobouky v rytmu hudby efektně roztáčejí a mávají jimi.
Nišimonai Bon Odori (prefektura Akita): Jeden z nejelegantnějších a nejzáhadnějších stylů. Tanečníci nosí masky zvané hikisage nebo čepice hanagasa, které jim zakrývají obličej. To má symbolizovat tanec s neviditelnými duchy předků, kteří se na slavnost vrátili.
Gudžo Odori (prefektura Gifu): Tento festival trvá neuvěřitelných 31 nocí. Vrcholem jsou čtyři noci kolem poloviny srpna, kdy se tančí celou noc až do svítání. Zahrnuje 10 různých tanců, z nichž nejznámější je Kawasaki.
Awa Odori (prefektura Tokušima): Nejslavnější a nejenergičtější varianta, známá jako "Tanec bláznů". Tanečníci jsou rozděleni do skupin (ren) a tančí v rytmu zběsilých bubnů a fléten. Ženy nosí charakteristické slaměné klobouky amigasa a tančí na špičkách dřevěných sandálů geta.
💡 Zajímavosti
I když je atmosféra veselá, původním účelem bylo utěšit duchy předků, aby se po návštěvě světa živých v klidu vrátili zpět na onen svět.
Vějíř neslouží jen k chlazení, ale v tanci se používá k naznačení pohybů, jako je řezání srpem nebo pád deště.
Jedna z nejznámějších variant z prefektury Tokušima má heslo: "Blázni tančí a blázni se dívají. Když jsme všichni blázni, tak pojďme tančit!"
Aby tradice přežila u mladých, vznikají moderní verze tanců na písně z anime (např. Pikachu Ondo) nebo na J-popové hity.
Tradičním úborem je jukata (lehké bavlněné kimono) a vějíř (učiwa), který se za tanec zastrkává za bederní pás obi.