BOURRÉE

Bourrée je lidový tanec, který se stal oblíbeným u francouzského dvora. Je známý svou energií, rychlým tempem a charakteristickými "dupanými" kroky. Je to fascinující ukázka toho, jak se drsný, hlučný a zemitý venkovský tanec dokázal transformovat do podoby, která dnes představuje naprostý vrchol baletní lehkosti a iluze beztíže.

🪵 Dřeváky, prach a drsný venkov

Kořeny bourrée sahají hluboko do 16. století, do hornatého a drsného regionu Auvergne ve střední Francii. Původně to byl ryze lidový tanec, který se tančil při oslavách sklizně, svatbách nebo dokonce při šlapání vína. Jeho nejdůležitější rekvizitou byly sabots – těžké dřeváky, které venkované běžně nosili.

Díky těmto dřevákům mělo původní bourrée nesmírně perkusivní a hlučný charakter. Tanečníci silně dupali do země, vyhazovali nohy do vzduchu a často u toho hlasitě pokřikovali. Pohyb paží byl energický a uvolněný, tanečníci je často drželi vysoko nad hlavou nebo v bok. Byla to nezkrotná, živelná oslava života, která sloužila k uvolnění napětí po těžké fyzické práci na polích. V některých vesnicích se dokonce tradovalo, že čím hlasitěji muž dupe, tím spíše si získá pozornost místních dívek.

👑 Cesta do vyleštěných sálů

Klíčový zlom přišel na konci 16. století. Legenda praví, že to byla Markéta z Valois (známá jako královna Margot), která tento divoký venkovský tanec objevila a přinesla jej s sebou na francouzský královský dvůr. Stejně jako u gavotty nebo courante, i bourrée muselo projít přísnou dvorskou "cenzurou" a kultivací.

Těžké dřeváky byly okamžitě nahrazeny jemnými koženými střevíci. Divoké dupání a skákání se přeměnilo v elegantní a rytmicky přesné křížení nohou, jemné podřepy a rychlé, ale kontrolované poskoky. Tanec ztratil svou původní agresivitu, ale zachoval si rychlost, jiskru a veselý charakter. Během 17. století, zejména za vlády Ludvíka XIV. a jeho dvorního skladatele Jeana-Baptista Lullyho, se bourrée stalo pevnou součástí dvorských baletů a společenských událostí.

🎼 Rychlý tep barokní svity

Zatímco tanečníci si užívali rychlé tempo, skladatelé objevili v bourrée ideální formu pro oživení barokních hudebních suit. Bourrée se píše v sudém taktu (typicky 2/2 nebo 4/4, tzv. alla breve), ale hraje se velmi svižně a energicky. Jeho hlavním hudebním poznávacím znamením je krátký, ostrý předtaktí (obvykle jedna čtvrťová nebo dvě osminové noty), které hudbě dodává okamžitý tah vpřed.

V barokní svitě se bourrée často zařazovalo ke konci, obvykle po vážné sarabandě, a sloužilo jako odlehčení před závěrečnou gigue. Mistři jako Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Händel jej milovali. Často jej psali ve formě "Bourrée I a II", kde druhá část tvořila zklidňující kontrast, než se skladba s plnou energií vrátila k první melodii.

🩰 Odzemek, který stvořil balet

Ačkoliv bourrée jako společenský tanec nakonec ustoupilo novějším módám, jeho krokový základ se stal nesmrtelným. Pokud dnes půjdete na jakékoliv představení klasického baletu, s jistotou uvidíte takzvané pas de bourrée.

Z těžkopádného dupání v dřevácích se vyvinul krok, při kterém baletka na špičkách (nebo pološpičkách) provádí sérii drobných, neuvěřitelně rychlých a plynulých krůčků. Výsledkem je vizuální iluze, že se tanečnice nedotýká země, ale doslova se vznáší nebo klouže po jevišti. Je to nádherný paradox: tanec, který začal jako hlučné bušení do bláta, dnes symbolizuje stav naprosté beztíže.

💃 Charakter tance Bourrée

• Baletní odkaz: Dnešní pas de bourrée v klasickém baletu je sérií miniaturních, extrémně rychlých krůčků na špičkách, které vytvářejí iluzi, že se tanečnice vznáší nad zemí.

• Křížení nohou: Pro dvorské bourrée je typické rychlé překřižování nohou a plynulé přesouvání váhy z jedné na druhou, což vyžaduje velkou hbitost.

• Fyzická transformace: Původní venkovská forma byla těžká, hlučná a perkusivní (díky úderům dřeváků o zem). Dvorská verze tyto pohyby zjemnila do drobných, rychlých a lehkých krůčků.

• Živelná energie: Bourrée je od samého počátku tancem plným života, radosti a rychlého pohybu, ať už se tančí v blátě, nebo na vyleštěném parketu.

 🥁 Hudba a rytmus

• Pevné frázování: Melodie jsou obvykle členěny do pravidelných čtyřtaktových nebo osmitaktových frází, což původně pomáhalo udržet synchronizaci větších skupin tanečníků.

• Rychlé tempo: Skladby se hrají svižně, s důrazem na silný a pravidelný puls, který doslova nutí k pohybu.

• Ostré předtaktí: Naprosto charakteristickým rysem je nástup na poslední čtvrtinu taktu před první těžkou dobou (typicky jedna čtvrťová nebo dvě osminové noty). To dává hudbě okamžitý, energický impuls.

• Rytmus: Hudba se píše v sudém taktu, nejčastěji 2/2 (alla breve) nebo 4/4.

💡 Zajímavosti

• Slavné Bachovo Bourrée e moll (původně pro loutnu) se stalo obrovským hitem v 60. letech 20. století, kdy jej do rockové podoby přepracovala britská kapela Jethro Tull.

• Na francouzském venkově se bourrée původně tančilo za doprovodu dud (tzv. cabrette) nebo niněry, jejichž táhlý zvuk skvěle kontrastoval s rytmickým dupáním.

• V barokních suitách (např. u J. S. Bacha) se často hrají dvě bourrée za sebou – Bourrée I je hlasité a energické, Bourrée II bývá tišší a jemnější, načež se hudebníci vrací zpět k první, úderné části.

• Zapadlý folklorní tanec z Auvergne údajně pro vysokou společnost objevila a na francouzský dvůr přinesla Markéta z Valois (královna Margot) koncem 16. století.