BRANLE
Země původu: Francie 🇫🇷
Branle (z francouzského branler – kývat se nebo třást) představuje jeden z nejdůležitějších pilířů evropské taneční historie. Tento tanec, který se vyvinul z prostých lidových řetězů, ovládal evropské parkety po několik staletí a stal se základem pro mnoho pozdějších klasických forem. Po staletí tvořil samotný základ společenského života v Evropě.
🇫🇷 Od středověkých vesnic do královských sálů
Tanec Branle vznikl ve 12. až 13. století ve Francii jako lidový řetězový nebo kruhový tanec. Původně byl úzce spjat s rytmem každodenní práce a přírodními cykly. Vesničané se při něm drželi za ruce nebo se zaklesli do loktů a pohybovali se v kruhu či řadě, přičemž pohyb byl charakteristický přísunnými kroky a pohupováním v kolenou. Tento kolektivní prvek zdůrazňoval rovnost a soudržnost komunity.
V tomto období nebyl Branle pouze jedním tancem, ale celou rodinou regionálních variant. Každý kraj měl svůj specifický styl – například Branle de Poitou nebo Branle de Bourgogne. Mnohé z nich imitovaly činnosti běžného života, jako bylo praní prádla, stříhání ovcí nebo pohyby zvířat. Právě tato živelnost a rytmická jednoduchost umožnila tanci přežít staletí a postupně proniknout do vyšších společenských vrstev.
Během 15. století začal Branle pronikat na šlechtické dvory. Aristokracie si tanec oblíbila pro jeho energii, ale přizpůsobila si ho svému vkusu – pohyby se staly kontrolovanějšími a vznešenějšími. Přesto si tanec uchoval svůj "demokratický" prvek: na plesech jím často začínal celý večer, přičemž se do kruhu zapojovali všichni přítomní, od nejvýše postavených šlechticů až po dvořany.
📜 Zlatý věk renesance a "bible" tance
Skutečný vrchol zažil Branle v 16. století, kdy se stal nejoblíbenějším společenským tancem ve Francii i jinde v Evropě. Klíčovým historickým pramenem pro pochopení této éry je spis Orchésographie (1589), který sepsal kněz Thoinot Arbeau. Tato kniha je dodnes považována za bibli historického tance, protože detailně popisuje kroky, rytmy i společenská pravidla spojená s Branlem.
Arbeau v tomto období rozlišuje čtyři základní typy tance podle věku a postavení tanečníků: Branle Double (pro starší a usedlejší), Branle Simple (střední tempo), Branle Gai (rychlejší, pro mladé) a Branle de Bourgogne (nejrychlejší a nejlehčí). Tato kategorizace ukazuje, jak hluboce byl tanec integrován do společenské struktury – každý věděl, který "stupeň" mu náleží, což z tance dělalo přehlednou mapu tehdejší společnosti.
🎭 Regionální pestrost a taneční pantomima
Kromě základních forem se v historii vyvinulo obrovské množství regionálních variant. Každá oblast Francie měla svůj specifický Branle, který odrážel místní náturu. Historicky nejzajímavější jsou však tzv. mimetické (napodobovací) branly. Tyto tance byly formou společenské hry, kde tanečníci pomocí gest napodobovali různé činnosti nebo postavy.
Příkladem je Branle des Lavandières (Tanec pradlen), kde tanečníci tleskáním rukama imitovali praní prádla u řeky, nebo Branle des Ermites (Tanec poustevníků), který parodoval asketický život. Tyto varianty vnášely do přísného dvorského protokolu humor a uvolnění, což vysvětluje, proč byl Branle tak nesmírně populární i mezi mládeží, která hledala únik z rigidity tehdejších mravů.
🎻 Barokní transformace a dnešní odkaz
S příchodem baroka a nástupem Ludvíka XIV. začala hvězda Branle pomalu pohasínat. Král Slunce preferoval extrémně technické a individuální tance, jako byl menuet. Branle byl pro barokní estetiku příliš "lidový" a málo zdobný. Přesto však zcela nezanikl; spíše se transformoval. Například slavná Gavotta vznikla původně jako jedna z variant Branle a postupně se osamostatnila. Na venkově však Branle žila dál téměř v nezměněné podobě. V regionech jako Bretaň nebo Auvergne se dodnes tančí lidové tance (An Dro či Bourrée), které jsou přímými potomky středověkých branlů.
V moderní historii se k Branle vracíme skrze historicky poučenou interpretaci a folklórní soubory. Jeho vliv je patrný i v klasické hudbě – skladatelé jako Igor Stravinskij (Agon) nebo Francis Poulenc se k rytmům Branle vraceli, aby do svých děl vnesli nádech starobylé elegance. Dnes je Branle symbolem doby, kdy tanec nebyl jen sportem nebo show, ale společným tlukotem srdce celé komunity.
💃 Charakter tance Branle
Kolektivní formace: Tančí se v kruhu nebo v řadě, kde jsou si všichni tanečníci rovni. Drží se za ruce nebo za paže (případně za malíčky).
Stranový pohyb: Základním pohybem je posun do stran. Typicky se dělají dva kroky doleva a dva (nebo jeden) doprava, přičemž pohyb doleva bývá delší, takže se celý kruh pomalu otáčí.
Houpavý pohyb: Název pochází z francouzského branler (kývat se). Tanečníci se rytmicky pohupují v kolenou, což dodává tanci lehkost.
Sociální hierarchie: Na plesech Branle často sloužil jako "zahajovací defilé". První tančili nejstarší a nejváženější členové dvora (pomalejší verze), po nich mladší (rychlejší verze).
Pantomima: Mnohé varianty obsahovaly gesta napodobující řemesla nebo zvířata, což tanci dodávalo hravý a divadelní prvek.
🥁 Hudba a rytmus
Tempo: Pohybuje se od velmi pomalého a důstojného až po velmi rychlé a skočné (např. Branle de Bourgogne).
Periodická struktura: Hudba je složena z krátkých, opakujících se frází, které přesně odpovídají sekvencím kroků, což usnadňuje zapojení i začátečníkům.
Zpívaný doprovod: Původně si tanečníci sami zpívali (formou otázka–odpověď), později hudbu převzaly soubory hrající na loutny, zobcové flétny, šalmaje a bubínky.
Rytmus: Rytmus se liší podle typu Branle:
Branle Double a Simple: Obvykle v sudém taktu (2/4 nebo 4/4).
Branle Gai: V rychlejším třídobém taktu (3/4 nebo 6/8).
✨ Styly a varianty tance
Branle Double: Nejpomalejší a nejdůstojnější verze. Byla určena pro nejstarší a nejváženější členy dvora. Kroky byly klidné a rozvážné.
Branle Simple: Tančil se v mírném tempu. Byl určen pro "střední generaci", tedy mladé manželské páry.
Branle Gai: Rychlejší a veselejší varianta v třídobém taktu. Tančili ho především mladí lidé, kteří se nebáli poskoků.
Branle de Bourgogne (Burgundský): Nejrychlejší ze základních tanců. Byl velmi lehký, hravý a vyžadoval dobrou kondici.
Branle de l'Official (Sloužící): Velmi energický tanec s vysokými výskoky, který tančila dvorská mládež převlečená za služebnictvo.
Branle des Pois (Hrách): Tanečníci prováděli specifické výpady a tlesknutí, které mělo připomínat praskání lusků.
Branle des Sabots (Tanec v dřevácích): Charakteristický hlasitým dupáním, kterým tanečníci simulovali zvuk těžké dřevěné obuvi.
Branle des Ermites (Tanec poustevníků): Parodoval chování mnichů a poustevníků; tanečníci si zakrývali obličej, klaněli se nebo sepínali ruce.
Branle des Lavandières (Tanec pradlen): Tanečníci tleskali rukama a naráželi jimi o sebe, čímž imitovali tlukot prádla o kameny u řeky.
Branle de Bretagne: Často doprovázený hrou na dudy, s velmi pevným a sevřeným držením tanečníků.
Branle d'Ecosse (Skotský): Ve Francii velmi populární varianta, která do tradičního kruhu vnesla prvky skotských lidových tanců (předchůdce stylu Brawl).
Branle du Poitou: Známý svou elegancí a specifickými rytmickými variacemi typickými pro oblast středozápadní Francie.
💡 Zajímavosti
Během některých pasáží se tanečníci mohli na chvíli pustit a provést individuální figury, což byl prostor pro muže, aby oslnili své partnerky svou obratností.
Z některých forem Branle se později vyvinula slavná barokní Gavotta, která si udržela oblibu až do 18. století.
Velmi populární byl Branle des Lavandières, kde tanečníci tleskáním a gesty imitovali praní prádla u řeky.
Thoinot Arbeau ve své knize doporučoval různé typy Branle podle věku: starší měli tančit důstojný Branle Double, zatímco mladí se měli "vybouřit" u skákavého Branle Gai.
Protože se tančilo v kruhu, účastníci na sebe dobře viděli. To bylo v renesanci klíčové pro navazování společenských (i milostných) kontaktů.