COURANTE
Země původu: Francie 🇫🇷, Itálie 🇮🇹
Courante je barokní tanec, který se postupem času proměnil z rychlého renesančního "běhu" ve vysoce stylizovaný a technicky náročný projev francouzské aristokracie. Vyznačuje se unikátní rytmickou složitostí a existuje ve dvou hlavních podobách – vznešené francouzské verzi a svižnější, tekuté italské verzi.
🏃♂️ Běh napříč renesancí
Courante se poprvé objevuje v 16. století jako velmi živý, až skočný tanec. V této době jej popsal například Thoinot Arbeau ve svém slavném díle Orchésographie. Původně šlo o pantomimický tanec, který simuloval milostné dvoření – tři tanečníci se ucházeli o přízeň jedné dámy, přičemž jejich pohyby byly plné hravých poskoků a rychlých změn směru. Tato raná verze byla populární po celé Evropě a cenila se pro svou energii a lehkost.
🎭 Dvě tváře: Francouzská noblesa a italský temperament
Během 17. století se Courante rozdělila do dvou zcela odlišných stylů, které existovaly vedle sebe. Francouzská courante se stala miláčkem krále Ludvíka XIV., který byl jejím vášnivým tanečníkem a údajně ji trénoval několik hodin denně. Tato verze se dramaticky zpomalila a zvážněla. Stala se "tancem králů" – byla extrémně technicky náročná na rovnováhu, noblesní držení těla a plynulé přechody mezi pomalými, vznešenými pohyby. Vyžadovala dokonalou kontrolu nad každým svalem, což mělo demonstrovat sebejistotu a moc aristokrata.
Na druhé straně stála italská corrente, která si zachovala původní charakter "běhu". Byla psána v rychlém tempu, s plynulými, tekoucími pasážemi, které připomínaly spíše vodní proud než dvorskou ceremonii. Zatímco francouzská verze byla plná napětí a složitých rytmických struktur, italská verze sázela na virtuozitu a radost z pohybu. Tento rozdíl byl tak markantní, že tehdejší hudebníci i tanečníci museli přesně rozlišovat, kterou "kurantu" mají zrovna na mysli.
🎻 Pilíř barokní hudební suity
I když Courante jako tanec v sálech postupně ustupovala novějším módním trendům, její hudební forma zažila největší rozkvět v barokní instrumentální hudbě. Stala se nepostradatelnou součástí tzv. barokní suity, kde následovala po úvodní allemande. Skladatelé jako Johann Sebastian Bach dovedli francouzskou verzi k dokonalosti, když využívali tzv. hemioly – rytmické hříčky, kde se posluchač (i tanečník) chvíli cítí ve třídobém a chvíli ve dvoudobém metru.
Tato rytmická nejednoznačnost dělala z Courante intelektuální výzvu. Pro barokní mysl byla symbolem řádu skrytého v proměnlivosti. Přestože koncem 18. století z tanečních parketů definitivně zmizela, její odkaz přežil v nesčetných suitách, partitách a sonátách, které dodnes tvoří základ klasického hudebního repertoáru.
🇫🇷 Vrchol francouzské noblesy: La Belle Danse
Francouzská courante, v 17. století označovaná jako "královna tanců", představovala absolutní vrchol barokní taneční estetiky. Na rozdíl od své italské sestřenice nebyla o rychlosti, ale o vznešeném napětí. Každý krok musel být proveden s neuvěřitelnou plynulostí, kterou doboví mistři nazývali liaison. Tanečník se musel pohybovat tak, jako by plul na vodní hladině – bez viditelných nárazů nebo prudkých zastavení. Tato estetika úzce souvisela s ideálem honnête homme (šlechetného muže), který musel za všech okolností ovládat své emoce i své tělo.
Pro dvořany u dvora Ludvíka XIV. byla courante v podstatě rituálem sebeovládání. Tanec byl postaven na neustálém střídání mírného podřepu (plié) a následného plynulého vzestupu na špičky (élevé). Tento vertikální pohyb musel být koordinován s velmi specifickými pohyby paží, které doplňovaly rytmickou strukturu hudby. Právě tato koordinace dělala z francouzské verze nejobtížnější disciplínu, kterou se mladý šlechtic musel učit u tanečních mistrů po mnoho let.
⚖️ Geometrie a společenská hierarchie
Francouzská courante nebyla jen o technice, ale také o precizním využití prostoru. Tanečníci se pohybovali po složitých drahách ve tvaru osmiček nebo symetrických oblouků, což odráželo barokní fascinaci geometrií a řádem. Každá poklona a každé otočení mělo svůj přesný čas a místo v závislosti na postavení tanečníka v hierarchii sálu. V nejformálnějších okamžicích tančil pouze jeden pár, zatímco zbytek dvora, včetně samotného krále, bedlivě sledoval každý jejich pohyb a hodnotil jejich grácii.
Zajímavé je, že francouzská courante byla tancem, který se "poslouchal očima". Rytmické hemioly v hudbě (střídání dvou- a třídobého pocitu) musely být v tanci vidět skrze přenášení váhy. Když hudba naznačovala změnu důrazu, tanečník na ni reagoval prodloužením kroku nebo jemným zaváháním v pohybu. Toto propojení mezi matematickou strukturou barokní hudby a fyzickým projevem dělalo z francouzské courante intelektuální zážitek, který v pozdějších, veselejších tancích typu menuetu začal postupně mizet.
💃 Charakter tance Courante
Abstrakce dvoření: Původní renesanční verze byla hravější a zahrnovala pantomimu námluv, barokní verze se však proměnila v čistou oslavu geometrie a elegance pohybu.
Plynulý pohyb: Typické jsou měkké podřepy a následná stoupání na špičky (pas de courante), což vytváří dojem neustálého vlnění nebo plynutí.
Vrchol aristokracie: Francouzská verze byla symbolem nejvyšší noblesy. Tanec vyžadoval extrémní kontrolu nad tělem, plynulost pohybů a dokonalou rovnováhu.
Dvojí identita: Courante existuje ve dvou kontrastních podobách. Francouzská je pomalá, vážná a ceremoniální, zatímco italská (corrente) je rychlá a veselá.
🥁 Hudba a rytmus
Součást suity: V hudební struktuře barokní suity tvoří Courante tradičně druhý tanec, umístěný mezi mírnou Allemande a vážnou Sarabandu.
Bodovaný rytmus: Typické je časté využívání tečkovaného rytmu, který hudbě dodává vznešený, až hrdý charakter.
Rytmické hříčky (Hemioly): Francouzská courante je proslulá svou metrickou nejednoznačností. Často dochází k posunům přízvuků, takže posluchač chvíli vnímá tanec jako třídobý a vzápětí jako dvoudobý (pocitově se mění takt ze 6/4 na 3/2).
Rytmus: Píše se v taktu 3/2 (francouzská) nebo 3/4 (italská).
✨ Styly a varianty tance
Corrente: V Itálii se vyvinula verze zvaná Corrente, která na rozdíl od té francouzské zůstala velmi rychlá, veselá a technicky náročná.
💡 Zajímavosti
Johann Sebastian Bach dovedl hudební formu Courante k dokonalosti. Jeho verze v cellových nebo houslových suitách jsou tak rytmicky propletené, že jsou výzvou i pro ty nejlepší dnešní interprety.
Pro barokní tanečníky byla Courante nejtěžším kusem. Pokud někdo zvládl její složité rytmy a náročné přenášení váhy, byl považován za skutečného mistra parketu.
Název pochází z francouzského courir (běžet). Ironií je, že francouzská dvorská verze se postupem času zpomalila natolik, že v ní z původního "běhu" nezbylo téměř nic.
Ludvík XIV. byl do Courante doslova zamilovaný. Údajně ji trénoval několik hodin denně a považoval ji za nejlepší způsob, jak demonstrovat svou královskou majestátnost.