FATELE
Země původu: Tuvalu 🇹🇻
Fatele je národním tancem státu Tuvalu (dříve Elliceovy ostrovy) a patří k nejživějším projevům polynéské kultury v centrálním Pacifiku. Jeho historie je příběhem odolnosti vůči koloniálním vlivům a postupné transformace z rituálního aktu v moderní symbol národní jednoty.
🇹🇻 Starobylé kořeny a tance předků
Původ tance Fatele sahá hluboko do předkoloniální historie Polynésie. V dávných dobách byl tanec úzce spjat s náboženskými rituály a oslavami Fakaala (velké komunitní hostiny). Původní formy byly pravděpodobně mnohem statičtější a zaměřovaly se na vyprávění mýtů o stvoření ostrovů, navigaci po oceánu a hrdinských činech náčelníků. Na rozdíl od dnešní podoby se původní Fatele tančilo převážně vsedě nebo v kleče, přičemž hlavní roli hrála gestikulace rukou a výraz tváře.
Každý z devíti ostrovů Tuvalu měl své specifické variace, které odrážely místní dialekty a legendy. Tanec sloužil jako ústní archiv – v komunitě bez psaného písma byly písně Fatele (tzv. Kupu) klíčem k uchování historie. Tanečníci se neustále dívali jeden na druhého, aby udrželi synchronizaci, což symbolizovalo jednotu celého klanu.
⛪ Náraz křesťanství a kulturní transformace
V 19. století dorazili na ostrovy misionáři z Londýnské misionářské společnosti (LMS), což zásadně změnilo tvář místní kultury. Misionáři považovali původní tance za příliš smyslné nebo spojené s pohanstvím a snažili se je potlačit. Mnohé starší formy tance, jako byl agresivní a rituální fakanau, byly zcela zakázány a téměř upadly v zapomnění. Fatele však nezmizelo; místo toho se adaptovalo. Texty se začaly čistit od pohanských prvků a tanec se stal přijatelným způsobem oslavy církevních svátků a státních návštěv.
V této době došlo k zajímavému technologickému posunu v hudebním doprovodu. Tradiční dřevěné bubny Lali byly doplněny nebo nahrazeny tím, co bylo dostupné – například prázdnými plechovkami od sušenek nebo dřevěnými stoly, na které se bubnovalo dlaněmi. Tato "improvizovaná" rytmika dodala tanci nový, kovovější a údernější zvuk, který je pro moderní Fatele typický dodnes.
⚡ Moderní éra a "Te Kaniva"
Současná podoba Fatele, jak ji známe dnes, se plně zformovala až po druhé světové válce a zejména v období kolem získání nezávislosti Tuvalu (1978). Tanec se vyvinul v dynamickou show, která začíná pomalu vsedě a postupně graduje. Tanečníci se zvedají na nohy a tempo se s každým refrénem zrychluje (tzv. accelerando), až dosáhne divokého, téměř extatického finále.
Důležitým milníkem byla 60. léta, kdy se začaly pořádat soutěže mezi jednotlivými ostrovními komunitami. To vedlo k profesionalizaci a vzniku složitých choreografií. Fatele se stalo symbolem národní hrdosti v opozici vůči západním vlivům. Dnes se tanec používá k oslavě všeho – od narození dítěte a svateb až po loučení s diplomaty nebo oslavy dne nezávislosti.
🏝️ Fatele jako symbol identity v ohrožení
V 21. století získává Fatele nový, naléhavý význam. Tuvalu je jedním z národů nejvíce ohrožených stoupající hladinou oceánů v důsledku klimatických změn. Tanec se tak stal nástrojem kulturního přežití. Písně Fatele dnes často obsahují texty o lásce k rodné půdě a strachu z její ztráty. Je to způsob, jakým Tuvaluané křičí do světa: "Stále jsme tady a naše kultura je živá."
Fatele se také stalo vývozním artiklem v rámci komunit v diaspoře (např. na Novém Zélandu nebo v Austrálii). Mladí lidé, kteří se narodili mimo Tuvalu, se skrze tento tanec propojují se svými kořeny. Každé klepnutí do rezonanční desky a každý synchronizovaný pohyb rukou je pro ně potvrzením, že jejich historie nezanikne, i kdyby jejich ostrovy jednoho dne zmizely pod hladinou.
💃 Charakter tance
Výraz tváře: Nejde jen o nohy; důležité jsou široké úsměvy a živá mimika, které vyjadřují radost ze života a hrdost na vlastní kulturu.
Příběh v dlaních: Podobně jako u jiných polynéských tanců, i zde vyprávějí ruce a paže příběhy o oceánu, větru, hvězdách nebo historických událostech.
Od sedu k extázi: Představení typicky začíná vsedě nebo v kleče. Jakmile se tempo zrychlí, tanečníci se zvedají a přecházejí do dynamických pohybů celým tělem.
Kolektivní synchronizace: Fatele je tanec komunity. Tanečníci tvoří řady a jejich pohyby musí být dokonale sladěné, což symbolizuje jednotu ostrova.
🥁 Hudba a rytmus
Tleskání: Rytmus je doplňován hlasitým, rytmickým tleskáním tanečníků, které dodává hudbě perkusivní vrstvu.
Doprovod: Hlavním nástrojem je Te Paoa – velká dřevěná rezonanční deska nebo bedna (často i prázdná plechovka od sušenek), do které se tluče dlaněmi nebo paličkami.
Sborový zpěv: Písně jsou vícehlasé a velmi silné. Celá komunita (i ti, co zrovna netančí) se zapojuje do zpěvu textů zvaných Kupu.
Fascinující Accelerando: Hudba začíná ve velmi pomalém, téměř meditativním tempu a s každým refrénem se zrychluje. Končí v neuvěřitelném rytmickém sprintu.
💡 Zajímavosti
Fatele je nejvyšší formou pohostinnosti. Pokud na Tuvalu dorazí významná návštěva, je tanec to nejcennější, co jí místní mohou nabídnout.
Tanečníci se zdobí čerstvými květinami a listy pandánu. Během rychlého tance se vůně květin šíří kolem nich, což má být součástí smyslového zážitku pro diváky.
V tradičním Fatele neexistuje "hvězda". Cílem je splynout s davem. Pokud někdo příliš vyčnívá, je to vnímáno jako narušení harmonie skupiny.
Používání kovových krabic od sušenek jako bubnů není náhoda – v dobách kolonialismu to byl nejdostupnější materiál, který vytvořil specifický "industriální" zvuk moderního Fatele.
Pro obyvatele Tuvalu je dnes Fatele formou kulturního protestu a volání o pomoc. Ostrovy mizí pod hladinou oceánu a tanec připomíná světu, že tito lidé mají co ztratit.