MEKE
Země původu: Fidži 🇫🇯
Meke není pouze jedním tancem, ale celým souborem tradičních uměleckých forem, které kombinují tanec, hudbu a ústní historii souostroví Fidži. Pro Fidžijce je Meke mnohem víc než jen představení; je to způsob, jakým se po staletí uchovávala identita, rodová historie a náboženské mýty v kultuře, která neměla psaný jazyk.
🇫🇯 Duchovní původ a role věštců
První obyvatelé (kultura Lapita) dorazili na Fidži přibližně kolem roku 1500–1000 př. n. l. Předpokládá se, že základy rytmických rituálů a tanců si přinesli s sebou jako součást své melanéské a polynéské identity. V dlouhém období (10. – 18. století) se Meke vyvinulo do podoby, kterou známe dnes. S rozvojem kmenových struktur a náčelnictví vznikla potřeba zaznamenávat historii a rodokmeny, což z Meke udělalo "živou kroniku".
Historie Meke začíná v duchovní sféře. Tradiční Fidžijci věřili, že lidé nejsou skutečnými autory tance ani doprovodných písní (vucu). Původcem byla božstva nebo duchové předků. Klíčovým prostředníkem byl Vakatara – spirituální médium, skladatel a choreograf v jedné osobě. Věřilo se, že Vakatara ve stavu transu nebo hlubokého spánku navštívil svět duchů, kde mu byl tanec "darován".
Duchové mu předvedli přesné pohyby rukou, rytmus bubnů i slova písně. Jakmile se Vakatara probral, musel tanec věrně naučit celou vesnici. Protože šlo o posvátné zjevení, jakákoliv odchylka od původní choreografie byla vnímána jako urážka duchů, která by mohla na komunitu přivolat neštěstí. Tato víra zajistila, že se tance předávaly v neuvěřitelně přesné podobě po celá staletí.
🛡️ Meke jako nástroj moci a války
V předkoloniální éře bylo Meke úzce spjato s politickým a vojenským životem. Nejslavnější formou je Meke Wesi (válečný tanec s kopími) a Meke i-wau (tanec s kyji). Tyto tance sloužily k demonstraci síly, disciplíny a obratnosti bojovníků daného klanu. Před bitvou mělo Meke zastrašit nepřítele a vybudit bojovníky, po bitvě pak sloužilo k oslavě vítězství a uctění padlých hrdinů.
Kromě války hrálo Meke zásadní roli v diplomacii. Při velkých setkáních náčelníků, zvaných Bose, se tančilo na počest hostů. Texty těchto písní byly nesmírně důležité, protože detailně popisovaly rodokmen a úspěchy hostujícího náčelníka. Správné odrecitování těchto historických faktů v písni bylo projevem nejvyšší úcty a uznání legitimity moci daného rodu.
⛪ Koloniální transformace a adaptace
První písemné zmínky o Meke pocházejí od evropských mořeplavců a misionářů kolem přelomu 19. století, kteří dorazili na ostrovy. Ti popisovali tanec jako fascinující, ale pro ně tehdy "děsivý" rituál s obrovským množstvím tanečníků (někdy i stovky najednou).
S příchodem britských misionářů v 19. století se Meke ocitlo v ohrožení. Mnoho raných křesťanských učitelů považovalo tyto tance za pohanské a spojené s "divošskými" rituály minulosti. Došlo k potlačování tanců se zbraněmi, které byly vnímány jako hrozba pro koloniální pořádek. Nicméně Fidžijci svou kulturu odmítli opustit a místo toho ji chytře přizpůsobili novým podmínkám.
Vznikla nová Meke, která namísto válečných hrdinů oslavovala biblické příběhy nebo důležité církevní události. Později, po roce 1874, kdy se Fidži stalo britskou korunní kolonií, začalo Meke sloužit jako projev loajality k britské monarchii. Tančilo se pro guvernéry a královské návštěvy, čímž si tanec zajistil legální status a stal se symbolem národní identity, která dokáže koexistovat s novým náboženstvím a správou.
👗 Estetika, kostýmy a symbolika
Vizuální stránka Meke je stejně důležitá jako samotný pohyb. Tanečníci nosí tradiční oděvy z látky Masi (nebo Tapa), což je kůra z morušovníku, která se ručně tluče, bělí a zdobí geometrickými vzory pomocí přírodních barviv. Kolem krku mají Salusalu – bohaté věnce z vonných květů a listů, které symbolizují pohostinnost a úctu.
Každý pohyb v Meke má svůj význam. Zatímco muži provádějí silové a koordinované pohyby simulující boj, ženy tančí Seasea, což je ladná forma zaměřená na pohyby paží a prstů. I ty nejmenší pohyby očí nebo náklony hlavy vyprávějí o vlnách oceánu, letu ptáků nebo šumění palem. Černé barvení tváří u mužů není jen dekorace, ale odkaz na válečnou historii, kdy barva sloužila k maskování a zastrašení soupeře.
🛡️ Meke v moderním světě
Dnes je Meke považováno za nehmotné kulturní dědictví UNESCO a je hrdě předváděno při oslavách nezávislosti, sportovních událostech (např. ragby) a kulturních festivalech. Fidžijské školy kladou velký důraz na to, aby se mladá generace učila tyto tance v jejich původní, nezkreslené podobě.
I v 21. století zůstává Meke živým organismem. Skladatelé stále tvoří nová Meke, která oslavují moderní úspěchy Fidži, ale vždy s hlubokým respektem k tradiční formě a rytmům. Je to tanec, který dokázal překlenout propast mezi starověkými mýty a moderní státností, a zůstává nejsilnějším pojítkem mezi současnými Fidžijci a jejich hrdými předky.
🌊 Průběh rituálu
Průběh rituálu Meke je přísně strukturovaný proces, který začíná dlouho předtím, než padne první úder na buben. Vše začíná přípravou a strojením tanečníků, což je samo o sobě rituálním aktem. Tanečníci se potírají vonným kokosovým olejem a oblékají se do sukní z trávy nebo látky masi. Nejdůležitějším prvkem je nasazování věnců salusalu a u mužů barvení tváří černým uhlím. Tato estetická příprava slouží k tomu, aby se tanečníci vnitřně přepnuli z každodenního života do role nositelů historie a tradic.
Samotné představení zahajuje skupina Vakatara (sbor a hudebníci), která usedne na zem do půlkruhu. Jako první se ozve tklivý a táhlý zpěv doprovázený rytmickým tleskáním cobo. Teprve poté na scénu rituálně vstupují tanečníci (Matana). Jejich příchod je často doprovázen specifickým dupáním nebo pokřiky, které mají upoutat pozornost diváků i duchů předků. V tuto chvíli se k hlasům přidává ostrý zvuk dřevěného bubnu lali, který udává základní tempo celého vyprávění.
V hlavní části rituálu dochází k rozvinutí příběhu. Tanečníci se pohybují v naprostém souladu, přičemž každé gesto má svůj význam – náklon hlavy může znamenat přílet ptáka, pohyby rukou zase vlny oceánu. U válečných tanců dochází k simulaci soubojů, kdy tanečníci proti sobě švihají kopími nebo kyji v dokonale koordinovaných formacích. Intenzita hudby i zpěvu se postupně stupňuje, sbor zpívá hlasitěji a údery na buben se zrychlují, což vede k dynamickému vrcholu, kde tanečníci prokazují svou nejvyšší fyzickou zdatnost a disciplínu.
Závěr rituálu je stejně důležitý jako jeho začátek. Po dosažení vrcholu hudba náhle utichne nebo přejde do hlubokého, doznívajícího chorálu. Tanečníci se ukloní nebo usednou na zem, čímž prokazují úctu náčelníkům a hostům. V tradičním prostředí následuje po skončení Meke obřad sevusevu, při kterém se pije kava, čímž se rituálně uzavře spojení mezi světem lidí a duchů a poděkuje se za úspěšné předání příběhu. Celý proces končí společným sdílením jídla, které stvrzuje jednotu komunity..
💃 Charakter tance Meke
Důraz na unisono: Klíčem k dobrému Meke je dokonalá souhra. Všichni tanečníci musí provést pohyb ve stejný zlomek sekundy, což vyžaduje měsíce tvrdého tréninku.
Absence melodických nástrojů: Hudební charakter je čistě perkusní. Rytmus určují dřevěné bubny (Lali), bambusové tyče tlukoucí o zem a tleskání.
Hierarchie skupin: Představení se účastní dvě skupiny – Matana (tanečníci v popředí) a Vakatara (sbor a hudebníci sedící v pozadí).
Rozdělení rolí:
Mužské tance (Wesi a i-wau): Jsou agresivní, silové a atletické. Simulují boj s kopími nebo kyji, zahrnují prudké výpady a synchronizované dupání.
Ženské tance (Seasea): Jsou ladné, plynulé a zaměřené na eleganci. Často se tančí vsedě nebo s vějíři, přičemž hlavní roli hraje symbolika pohybu rukou a prstů.
Vyprávění příběhů (Narativnost): Meke není jen estetický pohyb, ale forma ústní historie. Každý tanec vypráví konkrétní příběh – o válce, historii klanu, mořeplavbě nebo starých mýtech.
🥁 Hudba a rytmus
Tleskání (Cobo): Specifický způsob tleskání dlaněmi do kříže vytváří dutý zvuk, který je pro fidžijskou hudbu ikonický.
Sborový zpěv: Skupina zpěváků a hudebníků sedí v pozadí (často na zemi) a tvoří sbor, který vypráví příběh, zatímco tanečníci jej vizuálně ztvárňují.
Deros (Bambusové tyče): Tlučení dlouhými bambusovými tyčemi o zem vytváří hluboký, dunivý podkres.
Lali ni meke: Malé dřevěné štěrbinové bubny, které udávají ostrý, pronikavý rytmus.
✨ Styly a varianty tance
- Meke Wesi: Tanec s kopími (wesi). Tanečníci simulují bojové výpady, obranu a útok. Je to nejznámější a nejvíce atletická forma mužského Meke.
Meke Iwau: Tanec s válečnými kyji. Kyj byl na Fidži symbolem moci a statusu, tento tanec je proto velmi hrdý a zaměřený na manipulaci s touto těžkou zbraní.
Meke Cibi: Specifický typ válečného tance (podobný novozélandské Hakce), který se tančí před bitvou k zastrašení nepřítele. Dnes jej proslavili fidžijští ragbisté.
Meke ni Valu: Doslova "válečný tanec", který se tančil při návratu válečníků z vítězné bitvy.
Meke Iri: Tanec s vějíři (iri). Tanečnice používají vějíře z palmových listů k vytváření rytmických obrazců a zdůraznění gest, která vyprávějí příběh.
Meke ni Matani: Tanec, který se zaměřuje na mimiku a pohyby očí, jimiž tanečníci komunikují emoce a děj příběhu.
Meke ni Drua: Tanec, který oslavuje mořeplavbu a stavbu obrovských fidžijských kánoí s dvojitým trupem (drua).
Meke ni Magiti: Tanec prováděný během velkých hostin (magiti), který oslavuje hojnost jídla a štědrost hostitele.
Meke ni Siga: Tanec oslavující slunce nebo přírodní cykly, často spojený se zemědělstvím a sklizní.
💡 Zajímavosti
Před mezinárodními zápasy ragby národní tým Fidži někdy předvádí formu Meke (konkrétně Cibi), která má podobnou funkci jako novozélandská Haka – zastrašit soupeře a vybudit vlastní bojovníky.
Každý tanečník je zdoben věncem Salusalu. Jsou uvity z čerstvých vonných květin a listů, takže představení Meke je pro diváky nejen vizuálním, ale i aromatickým zážitkem.
Muži si při válečných tancích dodnes barví obličeje černým uhlím. Historicky to sloužilo k maskování v džungli a k tomu, aby válečník vypadal děsivěji.
Fidžijci při Meke nepoužívají běžné tleskání. Tleskají dlaněmi složenými do kříže tak, aby vznikla vzduchová kapsa. Výsledkem je hluboký, dutý zvuk, který připomíná úder na buben.
Tanečníci nosí sukně a doplňky z látky Masi (Tapa), která se vyrábí pracným tlučením kůry morušovníku. Tato látka má pro Fidžijce nesmírnou rituální hodnotu.
Texty písní jsou často zpívány ve velmi starých dialektech fidžijštiny. Mnohdy jim už moderní diváci (a někdy i samotní tanečníci) slovo od slova nerozumí, ale význam zůstává zachován v pohybech.
Tradičně se věřilo, že tanec nevymyslel člověk, ale byl vnuknut věštci (Vakatara) ve snu duchem předka. Jakákoliv chyba v tanci pak byla vnímána jako urážka duchovního světa.