PIZZICA

Pizzica je divokým, rytmickým srdcem poloostrova Salento (podpatek italské boty). Ačkoliv se často hází do jednoho pytle s obecnou Tarantellou, Pizzica má svou vlastní, mnohem temnější a rituálnější historii. Je to tanec, který se zrodil z bolesti, izolace a potřeby přežít v drsném prostředí jihoitalského venkova.

🇮🇹 Kousnutí pavoukem a fenomén tarantismu

Historie Pizziky je neoddělitelně spjata s mýtem o "tarantismu". Název tance pochází z italského slova pizzico, což znamená "kousnutí" nebo "štípnutí". Podle lidové víry, která v Salentu vzkvétala po staletí, mohlo kousnutí pavoukem tarantulou způsobit stav hluboké letargie, křečí a šílenství. Tento stav se projevoval především u žen pracujících na polích během horkých letních měsíců.

Jediným známým lékem nebyla medicína, ale hudba a tanec. Rodina postižené ženy (tzv. tarantata) pozvala domů skupinu hudebníků, kteří začali hrát zběsilý, neustále se zrychlující rytmus na tamburíny, housle a harmoniky. Žena pak tančila hodiny, někdy i dny, dokud se z ní jed (nebo spíše psychické napětí) nevyplavil skrze pot a naprosté vyčerpání.

🧘 Tanec jako lék a sociální ventil

Tento rituál měl hluboký psychologický rozměr, který přesahoval biologické kousnutí pavoukem. Historikové a antropologové (zejména Ernesto de Martino v 50. letech 20. století) zjistili, že tarantismus byl ve skutečnosti formou kolektivní psychoterapie. Ženy v tehdejší rigidní, patriarchální a hluboce náboženské společnosti Salenta neměly žádný prostor pro vyjádření svých traumat, potlačené sexuality nebo smutku.

Pizzica jim tento prostor poskytla. V rámci rituálu bylo ženě dovoleno se válet po zemi, křičet a provádět nekontrolované pohyby, které by byly za jiných okolností považovány za skandální. Komunita ji neodsuzovala, ale naopak ji rytmickým tleskáním a zpěvem podporovala v jejím "boji s pavoukem". Byl to tedy tanec osvobození, který umožňoval psychickou katarzi v době, kdy moderní psychologie neexistovala.

❤️ Od exorcismu k oslavě: Pizzica de Core

Jak se společnost vyvíjela a strach z pavoučího jedu ustupoval, Pizzica se začala transformovat. Z čistě léčebného rituálu (Pizzica Tarantata) se vyvinula forma společenská, známá jako Pizzica de Core (Pizzica srdce). Tato varianta ztratila svou hysterickou příchuť a stala se tancem dvoření a radosti, který se tančil na svatbách a vesnických slavnostech.

V této podobě proti sobě tančí muž a žena (nebo i dvě ženy či dva muži jako projev přátelství). Klíčovým prvkem je červený šátek (fazzoletto). Žena jej používá k vábení partnera, ale zároveň si jím udržuje odstup. Tanec simuluje milostnou hru – přibližování a oddalování, provokaci a odmítání. Červená barva šátku zde symbolizuje vášeň, ale i krev a ochranu před zlým okem.

🚀 Moderní renesance a La Notte della Taranta

V polovině 20. století se zdálo, že Pizzica zanikne. Byla vnímána jako symbol chudoby a zaostalosti jihu. V 70. a 80. letech však přišla vlna mladých muzikantů a badatelů, kteří začali staré rytmy oprašovat a nahrávat poslední žijící pamětníky rituálů. Tato snaha o zachování identity vyvrcholila koncem 90. let nečekaným celosvětovým boomem.

Dnes je Pizzica globálním fenoménem. Festival La Notte della Taranta, který se koná každé léto v městečku Melpignano, přitahuje statisíce fanoušků z celého světa. Tradiční tamburína se zde mísí s rockovými kytarami, elektronickou hudbou i symfonickými orchestry. Z tance zapomenutých žen z polí se stala hrdá značka regionu Apulie, která dokazuje, že rytmus, který dokáže "vyléčit duši", je nadčasový.

💃 Charakter tance Pizzica

Katarze: Původní smysl tance byl dovést tanečníka do stavu naprostého vyčerpání, kdy se mysl i tělo očistí od bolesti nebo "jedu".

Kontakt pohledem: Na rozdíl od mnoha evropských lidových tanců se partneři v Pizzice téměř nedotýkají (kromě držení za ruce při točení). Veškeré napětí a komunikace probíhají skrze intenzivní oční kontakt.

Symbolika šátku: Červený šátek je nejdůležitější rekvizitou. Žena ho drží v ruce, mává jím a přitahuje partnera, ale zároveň ho používá k udržení odstupu. Šátek symbolizuje krev, vášeň i rituální ochranu.

Nezastavitelná energie: Tanec je extrémně rychlý a fyzicky náročný. Typické je neustálé poskakování, točení se a práce nohou, která připomíná snahu setřást ze sebe neviditelný hmyz.

🥁 Hudba a rytmus

Zpěv (Stornelli): Texty jsou často improvizované krátké verše o lásce, práci na poli, ale i o utrpení a "pavoučím kousnutí".

Harmonika a housle: Zatímco tamburína drží rytmus, diatonická harmonika (organetto) a housle hrají repetitivní, kolovrátkové melodie, které mají za úkol uvést tanečníky do transu.

Zrychlující tempo (Stretta): Skladby často začínají v rychlém tempu, které se v závěru (tzv. stretta) ještě více vystupňuje, až dojde k extatickému vyvrcholení.

Hypnotické tamburíny: Srdcem hudby je velká tamburína (tamburello). Hráči používají techniku rychlých úderů prsty a dlaní, která vytváří nepřerušovaný, "kulometný" rytmus.

✨ Styly a varianty tance

Pizzica Tarantata (Rituální/Léčebná): Původní, nejstarší forma tance spojená s fenoménem tarantismu. Prováděla se v soukromí domova jako exorcismus k vypuzení jedu (skutečného či symbolického). Tanečnice (tarantata) tančila osamocena, často na bílém prostěradle, doprovázena hudebníky, dokud nepadla vyčerpáním.

Pizzica de Core (Srdeční/Dvorní): Dnešní nejrozšířenější podoba, která se tančí v párech (muž a žena). Jde o milostnou hru plnou dynamiky, točení a očního kontaktu. Hlavním prvkem je červený šátek, který slouží jako komunikační nástroj – láká partnera, ale zároveň vytyčuje hranice, za které nesmí.

Pizzica Scherma (Šermířská/Tanec s noži): Unikátní varianta, která se tančí v mužských párech, tradičně u kostela v Torrepaduli během svátku svatého Rocha. Tanečníci napodobují souboj s neviditelnými noži. Používají prsty k naznačení ostří a provádějí akrobatické výpady a obranné manévry.

Pizzica di Ostuni (Městská varianta): Specifický styl z "Bílého města" Ostuni, který je méně agresivní a více melodický. Tančí se ve skupinách a klade důraz na eleganci a plynulost pohybů, přičemž si zachovává tradiční 6/8 rytmus.

💡 Zajímavosti

V minulosti se rituál Pizzica Tarantata odehrával přímo v ložnicích nemocných. Rodina musela vyklidit nábytek, pokrýt podlahu bílým prostěradlem a pozvat hudebníky, kteří hráli, dokud se nemocná neuzdravila.

Každý rok 29. června se v městečku Galatina scházeli "pokousaní" z celé Apulie, aby tancem v kapli svatého Pavla poděkovali za své vyléčení.

Věřilo se, že pavouka přitahuje červená barva. Proto se tarantatům dávaly červené šátky nebo se jimi zdobil prostor, aby se "jed" z těla přenesl na barevnou látku.

Ironií je, že italská tarantule (Lycosa tarantula) není pro člověka nebezpečná. Vědci se domnívají, že skutečným viníkem mohl být snovač středomořský (černá vdova), nebo – což je nejpravděpodobnější – šlo o psychosomatické projevy vyvolané těžkým životem na venkově.