RAKS AL-MAHAREM / SCARF DANCE

Země původu: Tunisko 🇹🇳

Raks al-Maharem/Scarf Dance, v překladu "tanec s šátky", je jedním z nejpozoruhodnějších a nejvíce emotivních lidových tanců Tuniska. Tento tanec je hluboce zakořeněn v severoafrické kultuře a představuje unikátní spojení elegance, rytmu a symboliky, která oslavuje ženskost, radost i každodenní rituály maghrebského regionu. 

🇹🇳 Geneze a kořeny v berberské a osmanské éře

Historie tance s šátky v Tunisku je výsledkem staletí trvajícího mísení kultur. Původní jádro tance vychází z tradic původních Berberů (Imazighen), pro které byl tanec nedílnou součástí oslav přechodových rituálů, jako byly svatby nebo oslavy sklizně. Šátek v tomto období nepředstavoval pouhou rekvizitu, ale byl symbolem sociálního statusu a ochrany. V berberské tradici měly tyto kusy oděvu často specifické tkané vzory, které vyprávěly příběh konkrétního kmene.

Základní pohyby, které tanec využívá, vycházejí z berberských a fénických tradic severní Afriky, které jsou staré tisíce let. Používání šátků jako dekorativního prvku při tanci je v oblasti Maghrebu doloženo již od dob středověkých arabských dynastií. Šátek byl historicky běžnou součástí oděvu tuniských žen, a jeho zapojení do tance tak bylo přirozeným vývojem každodenní kultury. 

🎭 Formování tance

Během osmanské nadvlády v Tunisku (16.–19. století) došlo k dalšímu vývoji. Do místního folklóru pronikly prvky estetiky z Blízkého východu a městských salónů. Zde se tanec začal diferencovat na venkovskou, syrovější formu a rafinovanější městský styl. Zatímco na venkově si uchoval svůj rituální a komunitní charakter, v městských centrech jako Tunis nebo Kairouan se stal součástí vnitřního ženského světa (harému), kde sloužil k upevňování ženské hierarchie a vzájemné solidarity. 

V 19. století se Raks al-Maharem stal pevnou součástí městského a venkovského folkloru v Tunisku. V této době se tanec ustálil jako specifický žánr prováděný na svatbách v oblastech jako Tunis, Sousse nebo Sfax. Tehdy byl vnímán čistě jako společenský tanec, kterým rodiny oslavovaly radostné události a demonstrovaly eleganci svých dcer.

📜 Od soukromého rituálu k národní identitě (20. století)

Zásadní zlom v historii Raks al-Maharem nastal v polovině 20. století. Do té doby byl tanec výhradně soukromou záležitostí, tancovanou ženami pro ženy v uzavřených prostorách domácností. S nástupem hnutí za nezávislost Tuniska a snahou o definování moderní národní identity se však folklór začal profesionalizovat. Tento proces vedl k tomu, že se tanec "vynořil" ze soukromí na veřejná pódia.

V roce 1962 byl založen Národní soubor tuniského lidového umění (Troupe Nationale de l'Art Populaire), který hrál klíčovou roli v kodifikaci historie tohoto tance. Odborníci cestovali do vnitrozemí a na ostrov Djerba, aby sesbírali různé varianty práce s šátkem a sjednotili je do ucelené formy vhodné pro divadelní představení. Tím se Raks al-Maharem stal oficiální součástí kulturní diplomacie Tuniska a byl prezentován světu jako důkaz bohatého maghrebského dědictví.

🕊️ Moderní historie a vliv urbanizace

V posledních desetiletích 20. století a na počátku 21. století se historie tance začala psát v kontextu masové turistiky a globalizace. Původní rituální význam, spojený s přípravou nevěsty na manželský život, se částečně proměnil v uměleckou formu oceňovanou širokou veřejností. Tanec se stal symbolem tuniské kulturní výjimečnosti v rámci arabského světa, neboť si zachoval specificky severoafrické rytmy, které jsou odlišné od egyptských či blízkovýchodních škol.

Dnes je Raks al-Maharem studován jako historický dokument o životě žen v Tunisku. Historici umění v něm vidí záznam o emancipaci – přerod od skrytého rituálu za zdmi medín k sebevědomému projevu národní hrdosti na mezinárodních festivalech. I přes modernizaci si však tanec stále udržuje svou historickou funkci "nositele radosti" (Farah), která zůstává jeho hlavním motivem již po staletí.

💃 Technika pohybu a estetika Berberů

Technicky je Raks al-Maharem postaven na izolovaných pohybech pánve a hrudníku, které jsou typické pro severoafrické lidové tance, ale doplňuje je velmi specifická práce rukou. Tanečnice drží v každé ruce jeden šátek (často jasně barevný s třásněmi) a vytváří s nimi ve vzduchu osmičky, vlny a krouživé pohyby. Tento tanec vyžaduje neuvěřitelnou koordinaci, protože zatímco spodní část těla drží pevný, zemitý rytmus, paže musí zůstat lehké a éterické.

Vývoj tance byl také silně ovlivněn berberským (Amazigh) dědictvím Tuniska. To se projevuje především v důrazu na kontakt se zemí a v používání těžkých šperků, které při tanci rytmicky cinkají. Postupem času se tanec profesionalizoval a stal se součástí repertoáru národních folklorních souborů. Tyto soubory přenesly Raks al-Maharem z uzavřených dvorů na velká pódia, čímž mu dodaly nádech divadelního umění, aniž by však narušily jeho původní lidovou duši.

💃 Charakter tance Raks al-Maharem

  • Práce s šátky: Tanečnice drží v každé ruce jeden šátek (mahrama), které slouží jako prodloužení paží. Pohyby šátků vytvářejí ve vzduchu vlny, osmičky a oblouky.

  • Izolace pohybů: Tanec kombinuje plynulé krouživé pohyby boků a pánve s velmi lehkou a éterickou prací horní poloviny těla.

  • Zemitost a kontakt: Na rozdíl od klasického břišního tance je tento tuniský styl více "ukotvený". Tanečnice často přešlapují v pevném rytmu, což odkazuje na berberské kořeny.

  • Elegance a hrdost: Výraz tváře a postoj těla vyjadřují důstojnost. Šátky se občas používají i k částečnému zahalení obličeje nebo ramen, což dodává tanci prvek tajemnosti.

  • Komunitní ráz: Tradičně se tančí v kruhu nebo v řadě, kde se tanečnice vzájemně doplňují a reagují na sebe.

 🥁 Hudba a rytmus

  • Rytmus: Základem je typický tuniský rytmus Fazzani, který je velmi energický, zřetelný a nutí k neustálému pohybu.

  • Mizwad: Hlavním melodickým nástrojem jsou tuniské dudy (mizwad). Mají velmi specifický, pronikavý a syrový zvuk, který je pro tento tanec naprosto nezbytný.

  • Perkuse:

    • Darbuka: Pohárový buben zajišťující ostré údery a detaily rytmu.

    • Bendir: Rámový buben, který dává tanci hluboký, dunivý základ.

  • Gradace: Hudba často začíná v mírném tempu a postupně zrychluje, což vede k intenzivnímu a radostnému vyvrcholení.

💡 Zajímavosti

  • Šátek v tomto tanci není jen rekvizita. V minulosti symbolizoval čistotu, rodinnou čest a byl nedílnou součástí výbavy každé nevěsty.

  • V tanci lze vysledovat prvky starých berberských rituálů, které oslavovaly plodnost a přírodní cykly.

  • V tuniské kultuře se věří, že mávání šátky při tanci pomáhá "odehnat" zlé duchy a zbavit tanečnici i diváky nahromaděného stresu.

  • Tradičně se používají šátky z hedvábí nebo jemné bavlny s třásněmi. Barvy se volí podle příležitosti – bílá pro svatby (čistota), červená pro oslavy (život a energie).

  • Ačkoliv jde o lidový tanec, stal se základním kamenem Národního souboru tuniského lidového umění, díky čemuž ho dnes znají diváci po celém světě.