SIBHACA

Země původu: Eswatini (Svazijsko) 🇸🇿

​Sibhaca (někdy psáno jako isiBhaca) je jedním z nejživějších a fyzicky nejnáročnějších tradičních tanců v jižní Africe. Tento energický mužský tanec, který je dnes považován za národní klenot zejména v Eswatini (dříve Svazijsko) a mezi částí zulského obyvatelstva v Jihoafrické republice, má za sebou fascinující historii. Nejde jen o rytmickou show, ale o příběh válečníků, důlních dělníků a neutuchající hrdosti.

🛡️ Kořeny válečníků a tradice Ngoma

Tanec Sibhaca má své hluboké historické kořeny v předkoloniální éře, pravděpodobně u etnika Bhaca, které původně obývalo oblast kolem řeky Pongola a postupně se mísilo se svazijskými a zulskými kmeny. Patří do širší rodiny tanců zvaných ngoma (což může znamenat píseň, ale také specifický typ soutěžního tance). V těchto ranných dobách sloužily tance tohoto typu jako příprava válečníků. Synchronizované pohyby, ohlušující dupání a zpěv měly za cíl posílit fyzickou kondici mužů, vybudovat naprostou jednotu a případně zastrašit nepřátele. Byl to způsob, jak mladí muži prokazovali svou sílu a připravenost bránit komunitu i stáda dobytka.

⛏️ Od venkovských pastvin do prachu zlatých dolů

Zásadní zlom v historii tance Sibhaca nastal na přelomu 19. a 20. století se zavedením masivního systému migrační práce. Tisíce mladých mužů z Eswatini a přilehlých regionů musely opustit své domovy a vydat se za výdělkem do hlubokých zlatých a uhelných dolů v Jihoafrické republice. Odloučeni od rodin, svobodného venkovského života a tradičních společenských struktur si tito muži přinesli své tance s sebou do stísněných dělnických ubytoven (compounds). Sibhaca se pro ně stala životně důležitým pojítkem s mizejícím domovem.

V drsném prostředí důlních táborů se tanec postupně transformoval. Ztratil svůj primárně vojenský účel a stal se nástrojem sociální soudržnosti a skrytého protestu. Vznikaly soutěžní týmy reprezentující jednotlivé vesnice nebo regiony, přičemž víkendová taneční klání se stala středobodem společenského života dělníků. Pro důlní správce byl tento tanec často jen neškodnou formou zábavy, která dělníky držela dál od vzpoury. Pro samotné tanečníky to však byl naprosto svobodný prostor, kde mohli pomocí ohlušujícího dupání do země vyjádřit svou frustraci z úmorné práce a zároveň si zachovat svou identitu a důstojnost.

🦵 Extrémní energie a estetika dnešního Eswatini

Po úpadku starého důlního systému se tanec vrátil zpět domů v mnohem propracovanější, sportovní podobě. Dnes je Sibhaca v Eswatini oslavou čisté radosti, přičemž se tančí na školách, národních svátcích (jako je svátek Incwala) i pro turisty. Tanec se vyznačuje extrémní fyzickou náročností – muži tvoří řadu, ze které postupně předstupují vpřed, aby předvedli vysoké výkopy bosýma nohama. Noha při nich letí nezřídka až nad úroveň hlavy a následuje drtivý, perfektně načasovaný dopad chodidla na zem. Týmy musí být naprosto synchronizované, a to vše za zvuku tradičních bubnů, dřevěných perkusí a sborového zpěvu. Neodmyslitelnou součástí jsou i kostýmy: tanečníci nosí barevné deky či sukně (emahiya) a lýtka mají bohatě zdobená návleky z kozí nebo angorské srsti, které vizuálně i zvukově umocňují každý dopad nohy.

💃 Charakter tance Sibhaca

  • Týmový duch: Přestože jednotlivci předstupují před řadu, aby ukázali své dovednosti, síla tance spočívá v jednotě celého souboru.

  • Udupávání země: Na rozdíl od baletu, který směřuje vzhůru, Sibhaca směřuje veškerou energii do země. Je to projev dominance a pevného zakořenění v půdě.

  • Vysoké výkopy: Ikonickým prvkem jsou extrémně vysoké výkopy, kdy noha letí přímo vzhůru (často až nad úroveň hlavy) a následně vší silou dopadá na zem.

  • Vojenská přesnost: Tanec je založen na naprosté synchronizaci celé řady tanečníků. Každý pohyb, výkop a dopad nohy musí proběhnout ve stejnou milisekundu.

🎺 Hudba a rytmus 

  • Dunění bubnů: Rytmus udávají velké bubny, které byly dříve vyráběny z kmenů stromů, dnes se často používají upravené plechové sudy nebo barely, které mají hluboký, rezonující zvuk.

  • Sborový chorál: Tanečníci se sami doprovázejí mocným sborovým zpěvem. Texty často oslavují krále, vlast nebo vyprávějí příběhy o hrdinství.

  • Píšťalky a pokřiky: Vedoucí týmu často používá ostrou píšťalku k signalizaci změn v rytmu nebo přechodu na jiný typ kroku. Časté jsou i povzbuzující pokřiky ostatních členů.

  • Hypnotický rytmus: Tempo je stabilní a úderné, což diváky (i tanečníky) uvádí do určitého stavu transu, který pomáhá překonat únavu z náročných pohybů.

💡 Zajímavosti

  • V Eswatini je Sibhaca často předváděna při státních návštěvách jako projev nejvyšší úcty a ukázka národní hrdosti.

  • Právě v jihoafrických dolech se Sibhaca prolnula s jinými styly a ovlivnila vznik slavného "Gumboot dance" (tance v holínkách), i když si zachovala svou původní venkovskou surovost.

  • Návleky na lýtkách z kozí srsti mají praktický i estetický význam – při dopadu nohy se srst rozvlní a opticky zvětší objem nohy, čímž tanečník vypadá mohutnější a hrozivější.

  • Sibhaca je považována za jeden z fyzicky nejnáročnějších tradičních tanců na světě. Pár minut tance vydá za intenzivní trénink v posilovně.