ŠLAPÁK

Šlapák je jedním z nejzemitějších a nejenergičtějších tanců české lidové tradice. Na rozdíl od noblesní sousedské nebo rytmicky hravého mateníku je šlapák tancem síly, vytrvalosti a bezprostřední radosti. Patří do velké skupiny tzv. tanců kolových, konkrétně do rodiny tanců obkročných. 

🇨🇿 Prapůvod: Tanec jako rituál síly (do 18. století)

Předchůdci šlapáku sahají až k archaickým obkročným tancům. V raném novověku na českém venkově neexistovaly "taneční školy". Tanec se předával nápodobou. Šlapák (v té době známý spíše pod obecným názvem obkročák) plnil funkci testu mužnosti.

Rytmus šlapáku kopíroval rázné pohyby při práci na poli (mlácení obilí, kosení). Do tance se promítala potřeba "upevnit se v zemi".

🎼 18. století: Rozmach lidové hudby

S rozvojem venkovských kapel, které začaly používat dudy a housle, dostal šlapák svou pevnou hudební strukturu. Hospoda se stala centrem společenského života. Šlapák se tančil v malých prostorech, což nutilo páry točit se na místě s velkou razancí. Právě zde vzniklo ono typické "šlapání", kdy tanečníci museli v omezeném prostoru vyvinout velkou sílu, aby se udrželi v rytmu a ustáli odstředivou sílu.

📜 19. století: Cesta do salónů a vznik Polky

Tato éra je pro historii šlapáku naprosto klíčová. Kolem roku 1830 se z lidových šlapáků a obkročáků začala formovat Polka. Traduje se, že služka Anna Chadimová v Kostelci nad Orlicí tančila na lidovou píseň "Strýček Nimra koupil šimla" právě v rytmu šlapáku. Její tanec pozorovali učitelé a muzikanti, kteří jej následně "učesali", zjemnili kroky a dali vzniknout polce.

Zatímco polka odešla dobývat Prahu a Paříž, šlapák zůstal na vesnici. Stal se symbolem "nepoddajného venkova". Zatímco měšťané tančili polku lehce a elegantně, venkované dál "šlapali" – s důrazem na sílu, podřep a zemitost.

V druhé polovině 19. století se šlapák stal předmětem zájmu etnografů. Národní buditelé v něm viděli "zdravé jádro národa". Šlapák byl dáván do kontrastu s "vymóděnými" cizími tanci (jako byl francouzský kvadril). Byl vnímán jako projev české nepoddajnosti a vitality. Koncem 19. století se začaly formovat první spolky, které šlapák předváděly na národopisných výstavách. Zde se poprvé začalo rozlišovat mezi šlapákem jako "zábavou" a šlapákem jako "scénickým tancem".

✨ 20. století: Od úpadku k památkové hodnotě

S příchodem jazzu, swingu a moderních tanců po roce 1918 začal šlapák z běžných zábav mizet. Nejdéle se udržel v oblastech s konzervativní tradicí (Chodsko, Jižní Čechy). Zde se stal součástí rituálů, jako je masopust nebo svatba. Po roce 1948 byl folklór (včetně šlapáku) masivně podporován státem jako "umění lidu". Vznikly profesionální soubory, které šlapák stylizovaly do velkolepých choreografií, což sice pomohlo jeho zachování, ale někdy mu ubralo na původní živelnosti.

💃 Charakter tance Šlapák

Šlapák je tanec, který se s ničím nemazlí. Jeho charakter je dán především vertikálním pohybem a silným kontaktem se zemí.

• Pohybový princip: Základem je tzv. obkročák. Pár se točí v uzavřeném držení, přičemž na každou dobu taktu připadá jeden krok doprovázený rázným podřepem a následným poskokem (nebo jen odpružením).
• Držení těla: Tanečníci jsou v pevném objetí. Muž musí partnerku pevně vést, protože odstředivá síla při rychlém točení je značná. Žena musí být zpevněná, aby "neulétla".
• Výraz: Šlapák je tancem extrovertním. Je doprovázen smíchem, výskáním a často i improvizovanými popěvky, které tanečníci vyřvávají přímo do rytmu.

🎻 Hudba a rytmus

• Takt: Tančí se zásadně ve 2/4  taktu.
• Rytmus: Rytmus je pravidelný, bez složitých synkop. Důraz (akcent) leží na každé první době, což motivuje tanečníky k onomu ráznému došlapu.
• Tempo: Bývá středně rychlé až velmi rychlé. Čím rychleji kapela hraje, tím je šlapák náročnější na fyzičku.
• Nástrojové obsazení: Klasická "malá selská muzika" (dudy, klarinet, housle) nebo dechovka. Zejména dudy dodávají šlapáku onen typický zemitý zvuk.

 🌟 Typy a regionální varianty

• Hladký šlapák: Kroky jsou sice rázné, ale tanečníci se drží spíše při zemi, pohyb je plynulý.
• Skočný šlapák: Každý krok je zakončen výrazným výskokem. Je to fyzicky nejnáročnější forma, která se tančila hlavně v dobách největšího veselí.
• Šlapák s výkopy: V některých regionech tanečníci prokládají točení občasným vykopnutím nohy do strany nebo dopředu.
• Figurální šlapák: Tanec není jen o točení, ale obsahuje pevně dané figury – např. podtáčení partnerky, tleskání nebo podupy na místě.

💡 Zajímavosti

• Staré prameny uvádějí, že dobrý šlapák se poznal podle toho, že se v hospodě pod tanečníky prohýbala podlaha a ze stropu padala omítka. 

• Šlapák byl často využíván k tomu, aby se ukázalo, kdo má nejlepší "páru". Tančilo se tak dlouho, dokud muzikanti nepřestali hrát nebo dokud páry nepadaly únavou.

•  Prvky šlapáku (respektive obkročáku) byly začleněny i do České besedy (národní společenský tanec sestavený v 19. století), aby reprezentovaly lidový živel.
  

• Na rozdíl od smutných baladických tanců má šlapák funkci "čističe hlavy". Díky své intenzitě a rytmu sloužil k okamžitému zlepšení nálady a utužení kolektivu.