TAMMURRIATA

Země původu: Itálie 🇮🇹

Tammurriata, celým názvem 'o ballo 'e tammorra (tanec na buben), je jedním z nejpůsobivějších a nejvíce syrových projevů lidové kultury italské Kampánie, zejména oblastí v okolí Neapole a na úpatí Vesuvu. Její historie není jen historií kroků, ale historií přežití starověkých mýtů v moderním světě.

☀️ Antické kořeny a dionýský puls

Historie Tammurriaty sahá až do hlubokého starověku, k rituálům starých řeckých a římských osadníků v jižní Itálii. Tanec je přímým dědicem dionýských kultů a slavností zasvěcených bohyni plodnosti Deméter nebo Kybelé. Už tehdy sloužil rytmus rámového bubnu k vyvolání extáze a oslavě životní síly spojené se zemí a úrodou.

Tento tanec si po tisíciletí uchoval svůj archaický charakter, který se projevuje v hypnotickém, repetitivním rytmu a absenci složitých choreografií. Na rozdíl od salónních tanců nebyla Tammurriata nikdy určena pro potěchu oka diváka, ale jako rituální akt pro samotné tanečníky, kteří skrze pohyb a zvuk bubnu komunikovali s přírodními i nadpřirozenými silami.

⛪ Mezi nebem a zemí: Kult Černých Madon

V průběhu staletí se tyto pohanské rituály neodmyslitelně propojily s lidovou formou katolicismu. Tammurriata je dodnes hlavním vyjádřením úcty k tzv. Sedmi sestrám – sedmi Madonám uctívaným v Kampánii, z nichž nejvýznamnější je Madonna di Montevergine (známá jako "Mamma Schiavona" nebo Černá Madonna). Tanec se stal srdcem poutí, kdy věřící po náboženském obřadu vynesli bubny a přímo před svatyněmi začali tancovat jako výraz díků a hluboké oddanosti.

Tento náboženský rozměr je pro historii tance klíčový, protože právě církevní svátky umožnily tanci přežít staletí společenských změn. Tammurriata se tak vyvinula v rituál, který balancuje na hraně mezi posvátným a profánním. Zatímco texty doprovodných písní mohou být náboženské, rytmus a pohyby těla zůstávají hluboce smyslné, zemité a tělesné. To odráží fascinující dualitu jihoitalské nátury, kde se hluboká víra potkává s nespoutanou vášní.

Důležitým historickým mezníkem bylo také formování tzv. paranze – komunitních skupin tanečníků a hudebníků, které udržovaly tradici v rámci konkrétních vesnic. Každá oblast (např. Agro Nocerino-Sarnese nebo okolí hory Somma) si vyvinula svůj vlastní specifický styl a krok, což vytvořilo bohatou mozaiku regionálních variant, které se dodnes přísně dodržují.

🥁 Kódování emocí: Tanec jako společenský dialog

Historicky Tammurriata fungovala jako specifický komunikační kód a prostor pro sociální interakci. Na rozdíl od známější tarantelly, která je často vnímána jako lék na "kousnutí pavoukem", je Tammurriata tancem vztahů a hranic. Tančí se v páru (muž a žena, dvě ženy nebo dva muži) uvnitř kruhu přihlížejících. Tanec je plný symbolických gest: dvoření, výzvy, odmítnutí, ale i napodobování zemědělských prací, jako je setí nebo sklizeň.

Zásadním prvkem je použití kastaňet (nacchere), které tanečníci drží v rukou a které slouží jako rytmický nástroj i prodloužení paží. Jejich ostrý zvuk doplňuje dunění velkého rámového bubnu (tammorra), osazeného plíšky a potaženého kozí kůží. Tento zvukový doprovod historicky sloužil jako prostředek k uvolnění sociálního napětí a k vyjádření kolektivní identity komunit žijících v neustálém stínu nevyzpytatelného Vesuvu.

🇮🇹 Znovuzrození a moderní identita

Ve 20. století, s nástupem urbanizace a masové kultury, hrozilo, že Tammurriata zanikne nebo se promění v neživý folklórní skanzen. Díky etnomuzikologům a hnutím za obnovu lidové kultury v 70. letech 20. století však tanec zažil neuvěřitelnou renesanci. Umělci jako Roberto De Simone pomohli vrátit Tammurriatě její důstojnost a ukázali její hlubokou kulturní hodnotu.

Dnes už není Tammurriata jen záležitostí starších generací na venkově. Stala se symbolem odporu proti globalizované popkultuře a vyjádřením autentické neapolské identity. Současná mládež se k tomuto tanci vrací jako k prostředku, jak se spojit se svými kořeny, což dokazuje, že tento "puls země" je i dnes stejně intenzivní jako před dvěma tisíci lety.

💃 Charakter tance Tammurriata

Kruh (Paranza): Tančí se uvnitř kruhu přihlížejících, kteří tleskají a povzbuzují tanečníky, čímž vytvářejí intenzivní, až rituální atmosféru.

Dialog v páru: Tančí se v páru (muž-žena, ale i stejná pohlaví), přičemž jde o hru pohledů a gest. Může jít o dvoření, výzvu k souboji nebo jen vyjádření komunitní sounáležitosti.

Práce s pažemi a kastaňetami: Nejdůležitější není pohyb nohou, ale gesta rukou. Tanečníci v dlaních rytmicky klapou velkými dřevěnými kastaňetami (nacchere), které prodlužují jejich paže a dodávají tanci dravost.

Zemitost a spojení s půdou: Na rozdíl od lehké tarantelly je Tammurriata "těžká". Tanečníci jsou neustále v mírném podřepu, váha směřuje dolů k zemi, což odkazuje na zemědělské kořeny a rituály plodnosti.

🥁 Hudba a rytmus

Regionální styly: Každá oblast v okolí Neapole má svůj specifický rytmický vzorec – styl z okolí hory Somma je agresivnější, zatímco styl z Agro Nocerino je elegantnější.

Syrový zpěv: Doprovodný zpěv je hlasitý, hrdelní a často improvizovaný. Texty se pohybují od náboženských oslav Madony až po ironické poznámky o každodenním životě nebo lásce.

Hypnotický 4/4 takt: Rytmus je stálý a "cválající". Často se mu říká "puls země", protože svou intenzitou dokáže tanečníky i hudebníky uvést do stavu mírného tranzu.

Buben Tammorra: Absolutním vládcem je velký rámový buben potažený kozí kůží s kovovými plíšky. Hráč na buben udává hypnotický, repetitivní rytmus, který tvoří kostru celého tance.

💡 Zajímavosti

V minulosti sloužila Tammurriata jako způsob, jakým chudé komunity ventilovaly své emoce, sociální napětí a strach z nevyzpytatelné přírody (především ze sopky Vesuv).

Při poutích na Montevergine má Tammurriata historicky silné pouto s komunitou femminielli (neapolská tradiční role třetího pohlaví), kteří jsou považováni za nositele štěstí a strážce rituálu.

Tanec je přímým potomkem antických rituálů zasvěcených bohyni Kybelé a bohu Dionýsovi. Křesťanský nátěr přišel až mnohem později.

Tammurriata je neodmyslitelně spjatá s poutěmi k sedmi "sestrám" – Madonám v Kampánii. Nejslavnější je ta k Černé Madoně na Montevergine.