TANZTHEATER

Tanztheater (taneční divadlo) není jen umělecký směr, je to filozofická revoluce, která se odehrála na německých jevištích v 70. letech 20. století. Zatímco klasický balet usiloval o krásu a moderní tanec o formu, Tanztheater se začal ptát: "Proč se vlastně hýbeme?" Výsledkem byl syrový, emotivní a často šokující žánr, který smazal hranici mezi tanečníkem a hercem.

🎭 Kořeny v "zeleném" expresionismu

Historie Tanztheateru nezačala ve vakuu, ale navázala na německý expresionistický tanec (Ausdruckstanz) z počátku století. Klíčovou postavou byl Kurt Jooss, žák Rudolfa von Labana a zakladatel slavné školy Folkwang v Essenu. Jooss věřil, že tanec musí mít dramatický obsah a sociální přesah. Jeho nejslavnější dílo Zelený stůl (1932) už jasně ukazovalo cestu k tanečnímu divadlu – tanečníci zde nebyli éterické bytosti, ale postavy z masa a kostí, které kritizovaly nesmyslnost války a politických her.

Právě na Folkwangské univerzitě se zrodila nová generace umělců, kteří odmítli estetiku "hezkého tance" ve prospěch pravdy. Tanztheater se stal německou odpovědí na potřebu vyrovnat se s traumaty minulosti i s křečovitou společenskou morálkou poválečné doby.

🌹 Éra Piny Bausch: Co hýbe lidmi zevnitř

Když se v roce 1973 ujala vedení baletu ve Wuppertalu mladá Pina Bausch, nikdo netušil, že právě začíná nejslavnější kapitola historie moderního tance. Pina radikálně změnila zavedené pořádky. Přestala tanečníkům dávat kroky a začala jim dávat otázky. Ptala se jich na jejich dětství, strachy, první lásky nebo pocity trapnosti. Odpovědi pak přetvářela v gesta, která se opakovala až do úplného vyčerpání.

Její přístup byl revoluční v tom, že do tance integrovala mluvené slovo, smích, pláč a každodenní činnosti, jako je pití kávy, oblékání nebo kouření. Slavný výrok Piny Bausch: "Nezajímá mě, jak se lidé hýbou, ale co jimi hýbe," se stal ústavou celého žánru. Tanečníci na scéně přestali být anonymními nástroji choreografa a stali se zranitelnými lidmi, se kterými se divák mohl identifikovat. Tato lidskost byla pro tehdejší kritiku zpočátku nestravitelná a první představení doprovázelo bučení a odchody diváků, než se z Piny stala globální ikona.

🏔️ Scénografie jako další tanečník

Dalším historickým mezníkem Tanztheateru bylo zapojení přírodních prvků a monumentální scénografie (často ve spolupráci s Peterem Pabstem). Jeviště už nebyla jen prázdná černá plocha. V dílech Piny Bausch a jejích následovníků se tanečníci museli prát s reálným prostředím: tančili na podlaze pokryté tisíci rudých karafiátů (Nelken), v blátě, ve vodě, nebo mezi padajícími stěnami.

Tato interakce s materiálem nebyla jen na efekt. Voda nebo hlína kladly fyzický odpor, tanečníci byli špinaví, mokří a unavení. To dodávalo představením neuvěřitelnou hloubku a syrovost. Scéna přestala být dekorací a stala se aktivním účastníkem dramatu, který nutil tělo k reakcím, jež nebylo možné dopředu naplánovat.

🌍 Odkaz a moderní podoby Tanztheateru

Po úspěchu wuppertalského souboru se Tanztheater rozšířil do celého světa a ovlivnil nespočet dalších umělců. Sasha Waltz v Berlíně posunula žánr směrem k architektuře a zkoumání lidského těla v prázdných budovách. V Belgii vznikl směr "vlámské vlny" (např. Alain Platel a soubor les ballets C de la B), který do Tanztheateru vnesl ještě více syrovosti, cirkusových prvků a popkultury.

Dnes vidíme odkaz tanečního divadla v každém představení, kde tanečník promluví do mikrofonu nebo kde je kladen důraz na divadelní výraz. Tanztheater naučil svět, že tanec nemusí být srozumitelný logicky, pokud je srozumitelný emocionálně. Je to historie o hledání pravdy pod nánosem taneční techniky.

💃 Charakter tance Tanztheater

• Interakce s prostředím: Tanečníci nebojují jen s vlastními emocemi, ale i s materiálem na scéně – tančí v bahně, ve vodě, na hromadách listí nebo mezi padajícími zdmi.

• Tanečník jako interpret: Performěři nejsou jen "nástroje" choreografa. Na scéně mluví, pláčou, smějí se a přiznávají svou únavu. Důležitá je jejich osobnost a životní zkušenost.

• Každodenní gesta: Tanec využívá civilní pohyby – úprava vlasů, kouření cigarety, pití kávy nebo prosté podání ruky. Tato gesta se často opakují v nekonečných smyčkách, čímž získávají nový, často až tragikomický význam.

• Emoce nad technikou: Hlavní otázkou není "jak se hýbat", ale "proč se hýbat". Pohyb vychází z hlubokých vnitřních stavů, jako je strach, touha, osamění nebo radost.

🎻 Hudba a rytmus

• Význam ticha: Ticho je zde rovnocenným partnerem hudby. Zvuk dechu tanečníků, šustění šatů nebo nárazy těl o zem tvoří vlastní, velmi intimní zvukovou stopu.

• Dramatický rytmus: Rytmus není dán pouze hudbou, ale vnitřní dynamikou scény. Často je klíčovým rytmickým prvkem opakování určitého pohybu nebo slova, které graduje až do vyčerpání.

• Hudební eklekticismus: Tanztheater nezná hranice. V jednom představení můžete slyšet melancholické operní árie, syrové lidové písně, jazzové standardy i dobové popové šlágry.

💡 Zajímavosti

• Peter Pabst, dvorní scénograf Piny Bausch, nechal pro představení Nelken (Karafiáty) "vysázet" na jeviště tisíce rudých květin, kterými se tanečníci museli prodírat.

• Slavný režisér Wim Wenders natočil o tomto stylu film Pina. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak pochopit sílu Tanztheateru, aniž byste museli sedět v divadle.

• V Tanztheateru nejsou výjimkou tanečníci padesátníci nebo šedesátníci. Cení se u nich charisma a "prožitý obličej", který mladý tanečník s dokonalou technikou zkrátka nemá.

• Legendární choreografka Pina Baush udělala z německého Wuppertalu světové centrum tance. Její styl byl tak revoluční, že při prvních představeních diváci na protest práskali dveřmi, zatímco dnes jsou její díla vyprodaná po celém světě.