VIKIVAKI

Vikivaki je nejvýznamnějším a v podstatě jediným původním lidovým tancem Islandu. Jeho historie je fascinující kronikou přežití kultury v extrémních podmínkách severu, příběhem o církevních zákazech a postupném znovuzrození národní identity. 

🇮🇸 Středověké kořeny a severská sága

Počátky Vikivaki sahají do 11. až 12. století a jsou úzce spjaty s tradicí severských řetězových tanců. Na Island se tato forma dostala pravděpodobně z Francie přes Skandinávii. Název "Vikivaki" se v pramenech objevuje od 16. století, ale samotná forma tance je mnohem starší. Historicky šlo o kolektivní tanec, kde se lidé drželi za ruce nebo za ramena a tvořili uzavřený kruh či vlnící se řetěz. V zemi, kde byla většina obyvatel izolována na odlehlých farmách, představovalo Vikivaki vzácnou příležitost k sociální interakci a společnému sdílení příběhů.

📜 Tanec jako živá literatura

Nejdůležitějším rysem Vikivaki je jeho spojení s poezií. Island nikdy neměl silnou tradici instrumentální hudby (kvůli nedostatku dřeva na výrobu nástrojů a izolaci), proto byl hlavním doprovodem tance lidský hlas. Tanečníci zpívali tzv. Vikivakakvæði – dlouhé balady s milostnou, hrdinskou nebo satirickou tematikou. Tanec nebyl jen pohybem, byl to způsob, jak "vyprávět" ságy. Vedoucí tance předzpívával sloky a ostatní v kruhu odpovídali sborovým refrénem. Tato rytmická recitace určovala tempo kroků a vytvářela hypnotickou atmosféru během dlouhých islandských zimních nocí.

🚫 Éra zákazů a náboženského útlaku

Během 17. a 18. století zažilo Vikivaki své nejtemnější období. S nástupem přísného luteránství začala církev na tanec pohlížet jako na hříšnou a pohanskou aktivitu. Vikivaki se totiž často tančilo během velkých svátků (Vánoce, Tři králové) a oslavy bývaly bujaré, trvaly celou noc a docházelo při nich k nekontrolovanému míšení mužů a žen. Islandští biskupové vydávali přísné zákazy (např. zákazy shromažďování na farmách za účelem tance). Tato represe byla tak úspěšná, že tradice tance v mnoha částech ostrova téměř vymizela a uchovala se pouze v izolovaných komunitách a v textech písní.

📈 Devatenácté století a národní obrození

V 19. století, s rozmachem romantismu a touhou Islanďanů po nezávislosti na Dánsku, se Vikivaki stalo předmětem zájmu učenců a sběratelů lidové slovesnosti. Intelektuálové si uvědomili, že bez tance a písní ztrácí národ svou tvář. Začaly se sepisovat dochované kroky a melodie. Přestože se v té době na Islandu staly populárními evropské tance jako polka nebo valčík, Vikivaki si udrželo status "starobylého a čistého" islandského umění. Stalo se symbolem odporu proti dánskému kulturnímu vlivu.

🔄 Moderní rekonstrukce (20. století)

Zásadní zlom pro moderní podobu Vikivaki přišel v roce 1951 se založením folklórního souboru Þjóðdansafélag Reykjavíkur. Tento spolek se začal systematicky věnovat rekonstrukci tance na základě literárních popisů a zbytků ústní tradice. Výsledkem je dnešní podoba Vikivaki, která se vyznačuje specifickým schématem: dva kroky vlevo, jeden vpravo (nebo různé variace na šestidobý rytmus). Tanec se stal pevnou součástí národních oslav a školních osnov, čímž bylo zajištěno, že tradice již nikdy nezanikne.

🏔️ Vikivaki v současné islandské kultuře

Dnes Vikivaki zažívá renesanci i v moderním umění. Islandští hudebníci (například skupina Skáld nebo zpěvák Ásgeir) často čerpají z rytmiky a textů starých Vikivakakvæði. Tanec se již netančí jen v krojích při folklórních festivalech, ale jeho principy – sounáležitost, rytmické deklamování a kruhová formace – zůstávají hluboko vryty do islandské mentality. Je to tanec, který přežil sopečné erupce, hladomory i náboženskou cenzuru, a dnes slouží jako připomínka nezdolnosti islandského ducha.

💃 Charakter tance Vikivaki

• Kruhová a řetězová formace: Tanečníci se drží za ruce nebo za ramena a tvoří uzavřený kruh nebo vlnící se zástup, který se pohybuje prostorem.

• Kolektivní prožitek: Tanec není o sólovém výkonu, ale o sounáležitosti. Je navržen tak, aby se mohl zapojit kdokoli, bez ohledu na věk.

• Minimalistický pohyb: Horní část těla je relativně klidná, hlavní pozornost je věnována rytmickému přešlapování. Typický je vzorec "dva kroky vlevo, jeden vpravo".

• Vyprávění příběhů: Tanec slouží jako vizuální doprovod k recitovaným baladám; pohyby pomáhají udržovat rytmus dlouhého vyprávění.

 🥁 Hudba a rytmus

• Důraz na slovo: Rytmus tance je podřízen metru islandské poezie. Silné doby v hudbě korespondují s akcentovanými slabikami v textu.

• Rytmus: Tanec má nejčastěji 6/4 nebo 6/8 takt. Rytmus je velmi pravidelný a hypnotický, což usnadňuje tančení i při velmi dlouhých baladách.

• Antifona (Střídavý zpěv): Vedoucí tanečník (předzpěvák) zpívá sloky balady a ostatní tanečníci odpovídají sborovým refrénem.

• Zpěv A Cappella: Vikivaki se tradičně tančí bez hudebních nástrojů. Jediným doprovodem je lidský hlas.

💡 Zajímavosti

• Dnes je Vikivaki symbolem islandského národního obrození a vyučuje se v tamních školách jako součást kulturního dědictví.
• Tradice se zachovala především díky odlehlým farmám, kde lidé zákazy ignorovali, aby si udrželi duševní zdraví během krutých zim.
• Důvodem, proč se Vikivaki tančí bez doprovodu nástrojů (jako jsou bubny nebo housle), byl historický nedostatek dřeva na Islandu, což znemožňovalo masovou výrobu hudebních nástrojů.
• V 17. a 18. století byl tanec Vikivaki oficiálně zakázán církví. Biskupové ho považovali za příliš bujarý a hříšný, což vedlo k jeho dočasnému úpadku.
• Přestože jde o tanec, nejvíce se historicky tančil během zimního slunovratu a na Vánoce. Islanďané si jím krátili extrémně dlouhé polární noci.